Život v Bradavicích,část pátá

12. června 2010 v 16:03 | Bari

Život v Bradavicích,část pátá
,,Přijď za mnou,Valerie.Já mám všechny odpovědi....."Vítr,bičující mně do tváře,svist blesku a světlo,zářové zlaté světlo.S trhnutím se probouzím.Zrychleně dýchám a po tváři mi stéká pot.

,,Ahoj,Dollen.Špitla jsem tiše v sovinci a strčila jí do zobáku soví pamlsek.Dollen se zavrtěla a já ji pohladila po hladké hlavě.Nakonec jsem se otočila a vydala se po točitém schodišti dolů.Šla jsem s hlavou skolněnou,takže jsem si ani nevšimla černého pláště,který mi zašustli u nohou a málem jsem ani neslyšela výkřik,ani necítila to,že jsem do něčeho narazila.Z ničeho nic jsem seděla na zemi a tupě zírala před sebe.,,Jsi v pohodě,Al?"Zvedla jsem oči,které teď byly plné slz.Přede mnou stál Derick a natahoval ke mně ruku.,,Co je?Ty brečíš?"Zeptal se mně udiveně a já ho chytla za ruku.,,Ne.Promiň,musím jít."Zavrněla jsem a rozeběhla se chodbou.Dnes pravděpodobně nebude nejlepší den.Běžela jsem co jsem mohla,ani jsem nevěděla kam běžím,nebo proč běžím.Moje pocity jsou momentálně dosti ,,rozbouřené"nejde mi ujasnit si i tu nejjednoduší věc.Doprava,doleva,rovně,doleva.....Běžím chodbamy naprosto neurčitě.PRÁSK!Zase jsem do něčeho narazila.Nebo spíš do někoho.Znovu jsem kecla na zadek a hůlka se mi odkutálela tři metry ode mě.Najednou se mi před očima objevila vrásčitá ruka.Pomalu mi začalo docházet,koho je,ale zvedla jsem oči výše.Přede mnou stál Brumbál,natahoval ruku a laskavě se usmíval.Chvíli jsem váhala,ale nakonec jsem pomocné ruky chytla.Začala jsem se rozhlížet po hůlce,ale nikde jsem ji neviděla.,,Nečekal bych,že nejchytřejší studentka by do ničeho narazit nemohla,ale že to budu právě já,to mně nenapadlo."Ozval se za mnou pobaveně.,,Omlouvám se."Vyhrkla jsem.,,Nemáš proč,"Odpověděl prostě Brumbál a podal mi hůlku.,,Ale příště dávej pozor."Podívala jsem se mu do tváře.Jeho výraz byl pobavený a v jiskřivých,modrých očí mu tančily jiskřičky.,,Děkuji."Řekla jsem a strčila si hůlku po hábit.,,Předpokládám,že jdeš na snídani."Promluvil po chvíli.,,Ano."
,,Inu,tak proč se ke mně nepřipojíš?"Znovu jsem se podívala vzhůru a znovu viděla ten veselý výraz.Pokrčila jsem rameny a nakonec přkývla.Brumbál se rozešel a já pospíchala za ním..,,Nechceš mi říct,jak jsi se dostala do nejvyššího patra?"Překvapeně jsem zamrkala,,To sama navím."Přiznala jsem popravdě.,,Když Pan Demien běžel chodbou,něco mu vypadlo a já bych řekl,že to je pro tebe."Opratrně jsem si od něj vzala kus pergamenu.

Pro Valerii
Místo:Vrba mlátička
Hodiny:0:00

Vylekaně jsem k němu vzhlédla.,,Nic jsem neviděl,nic jsem neslyšel."V očích mu znovu zaplály pobavené jiskřičky a odešel.V půlce chodby se zastavil zavolal na mně.,,A Valerie?"
,,Ano?"Odpovděla jsem .
,,Hodně štěstí při zápase!"Mrkl na mně a zmizel.Mně nechal jen samotnou stát v prázdné chodbě.
Oheň v krbu tiše praskal,vydával uspávající zvuky,ale já byla pořád energie.Minuty tiše běžely,a já jen čekala,až budu moci opusit společenskou místnost a dostat se k Vrbě mlátičce.Demiena jsem celý den neviděla.Možná je to od něj,možná je to od někohojiného a on mi to měl jen doručit.....Celá společenská místnost už byla prázdná a já byla jediná,kdo ještě seděl v teplém a měkkém křesle.Podívala jsem se na hodiny.Měla jsem ještě čas deset minut,ale už se mi nechtělo tady sedět.Vzala jsem si plášť a vyběhla z otvoru Buclaté dámy,která spokojeně spala ve svém obraze.Běžela jsem tichými chodbami a moje kroky se rozléhaly tichými chodbami.
Když jsem došla do vstupní síně,všude byla tma.Tady až na dvě velké žluté oči.Paní Norrissová.,Sakra!"Zaklela jsem tiše.Kočka tiše zamňkoukala a já se rychle rozeběhla bránou ven.Běžela jsem směrem,kde stála Vrba Mlátička.Bylo na ní něco jiného....byla....hustší.Jak jsem se blížila blíže,zjistila jsem,že jsou všude na ní rozvěšené barevné pentle.Když jsem došla k jejím kořenům,byla tam šipka.Nepatrně jsem se na ni zamračila.Urpostřed ní byl položený dopis.Zvedla jsem ho a roztrhla obálku.V dopise byla krátká věta.Jdi podle šipek.Znovu jsem se podívala na šipku.Ukazovala k otvoru,kterým se mohl protáhnout dospělý člověk.Chytila jsem se okaje díry a spustila se kolmo do ní.Celá chodba byla ozářená barevnými světélky a na zemi ležely další šipky a já šla dál podle nich.Po pěti minutách jsem se objevila u dveří,na kterých byla cedulka Vstup.Tiše jsem stiskla kliku a dveře se skřípavě otevřely.Místnos,která pravděpodovně dříve byla tmavá a pochmurná teď sice pořád tmavá byla,ale za to....romantická.Všude byly rozmístěné červené svíčky,zdi byly tmavě rudé,skoro černé.,,Přišla jsi."Vydechl za mnou hlas,který jsem tolik dobře znala.,,Demiene.Co to....?"Dál jsem větu nedopověděla,protože mi Demien jemně položil ukazováček na rty.,,Vážně to chceš vysvětlovat?"Zašeptal tiše.,,Myslím,že už jsem to pochopila."Odpověděla jsem mu polohlasně a zavřela oči.Všechno bylo tak krásné,že by moje city k němu zaskočily na správné místo?Demien mi vzal obličej do dlaní.Začal se ke mně pomalu blížit hlavou,a tak i svými rty.Nevěděla jsem,proč to dělám,kde to jsem,co tu dělám.Nikdy jsem se s nikým nelíbala,ale kupodivu jsem věděla,co mám dělat.Trochu jsem zaklonila hlavu,protože Demien byl přece jen snad o dvě hlavy vyšší,než já.Blížil se ke mně blíž a blíž.Nakonec se konečně dotkl mých rtů.Pustil mi obličej a pevně ovinul ruce kolem mého pasu a já ho obejnula kolem krku.Dělalo mi to sice problé,ale nakonec se mi to povedlo.Z líbání jsem sice strach měla,ale teď jsem pochopila,proč všichn mluví o tom,že se to naušit nepotřebuji.Je to prostě přirozená věc......Ani jsem si nevšimla,že mi Demien rozepnul plášť,který ze mě neslyšně sklouzl.Zareagovala jsem,až mně povalil na postel.Nechtělo se mi,ale přece jsem jen Demiena od sebe odstrčila.,,Demiene,ne."Zašeptala jsem udýchaně.,,Proč?"Zeptal se.,,Hned ze dvou věcí.Není mi patnáct a ani nejsem připravená.,,Není to stejné jako u mudlů.V našem můžeš když chceš."Řekl a znovu mně políbil a já jeho polibek opětovala.,,,Možná,ale pořád je tu druhá věc."Zašeptala jsem tiše.,,A nejsem žádná coura,abych to udělala hned první noc."Demien si tiše povzdychl.,,Ani moc jsem s tím nepočítal."Řekl nakonec.Vzhlédla jsem k němu se zmučeným výrazem.,,Promiň."Zašeptala jsem tiše,že by to nikdo nemohl slyšet,ale on to slyšel.Unaveně jsem se opřela o jeho rameno a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Život v Bradavicích je....

...Super! 71.4% (15)
...Nelíbí se mi to. 28.6% (6)

Komentáře

1 Limej Limej | Web | 13. června 2010 v 12:56 | Reagovat

to si kreslila ty? je to celkom dobre ;) ale citat sa mi nechce..ako vzdy :D

2 Bari Bari | Web | 13. června 2010 v 13:34 | Reagovat

[1]: Ano,kreslila :D Jinak chápu tě....taky se mi některé nechce někdy číst :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama